850. výročí smrti Vladislava II. (18. 1. 1174) druhého českého krále (vyrůstal na Vyšehradě).
Termín: Čtvrtek 18. 1. 2024 v 18:00 hodin.
Sraz: U vchodu na Vyšehradský hřbitov, který je u Chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Poté společný přesun k sochám.
Na akci s dobovou rekonstrukcí vystoupí Berounští měšťané.
Vladislav II.
Vladislav II. se narodil zřejmě v roce 1110 jako nejstarší syn knížete Vladislava I. a jeho manželky Richenzy z Bergu. O jeho mládí se nedochovaly téměř žádné informace. Pouze z Letopisu kanovníka Vyšehradského se dozvídáme o tom, že v roce 1136 byl přiveden z vyhnanství
Proč byl ve vyhnanství? V létě 1130 bylo odhaleno spiknutí s cílem zavraždit Soběslava I. Ten se se zatčenými krutě vypořádal: původce dal vedle tradičního oslepení také „čtvrtit a lámat kolem“, což byla v Čechách novinka. Dal oslepit i syna Břetislava II., rovněž Břetislava, který se spiknutí účastnil. Soud proběhl na Vyšehradě a účastnilo se ho cca 3 tisíce osob. Spousta osob bylo popraveno a spousta zřejmě vyhnáno. Teorie: Vyhnání Vladislava souvisí s těmito událostmi.
Vladislav měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři Lotharovi III., jenž se připravoval na cestu do Říma. Vladislav od knížete Soběslava I. (svého strýce, který nastoupil po Vladislavovi I.) přijal peníze na výpravu, avšak po boku přátel s nimi záhy uprchl do Uher. Nicméně tato zpronevěra peněz byla zřejmě paradoxně jedním z důvodů jeho jmenování na knížecí stolec. Ačkoli se český kníže Soběslav I. snažil na sklonku života zajistit následnictví svému sotva dospělému synovi Vladislavovi, čeští feudálové v čele s mocným Načeratem se pokusili do čela státu dosadit panovníka slabého, jenž by byl pro svou funkci nekompetentní a provozoval by vládu v zemi podle jejich vůle. Vladislav byl v té době znám jako muž veselý a bezstarostný, a dalo se předpokládat, že se bez šlechty nedokáže obejít. S volbou souhlasili i ti z českých předáků, kteří před Soběslavem I. přísahali na ostatky svatých na říšském sněmu v Bamberku a na sněmu v Sadské. Slibem se necítil vázán ani římskoněmecký král Konrád III., který s volbou Vladislava souhlasil zřejmě i díky okolnosti, že uzavřel sňatek s jeho nevlastní sestrou Gertrudou Babenberskou. S Gertrudou měl čtyři děti. Nejznámější z nich byl Bedřich, o kterém budeme ještě mluvit.
Avšak předpoklady českých šlechticů, že je vděčný Vladislav zahrne výnosnými úřady, benefity a dalšími poctami, vyšly naprázdno, neboť ve chvíli, kdy nový panovník upevnil svou pozici na českém trůně, projevil značnou ráznost a samostatnost.
Mezi některými českými šlechtici nenaplnění těchto nadějí vzedmulo vlnu odporu, kterou vyjádřili otevřenou revoltou a současně tím, že nabídli knížecí trůn Konrádovi II. Znojemskému, jemuž podle tzv. stařešinského (seniorátního) zákona jako nejstaršímu Přemyslovci panovnický post skutečně náležel. Ke vzbouřencům se připojila i další moravská údělná knížata, mezi jinými Vratislav Brněnský a Ota III. Olomoucký, dále synové knížete Bořivoje Spytihněv a Lupolt a bývalý kandidát na český knížecí trůn Vladislav. Na jaře roku 1142 překročily ozbrojené družiny rebelů hranice Čech, aby Vladislava II. s konečnou platností zbavily jeho postavení. Českého knížete, jenž proti vzbouřencům shromáždil vojsko na vrchu Vysoká na Čáslavsku, podpořili zejména jeho bratři Děpolt a Jindřich a olomoucký biskup Jindřich Zdík, který nad rebelující Moravou vyhlásil interdikt.
Daniel Landa – první vstup
Vladislav bitvu u Vysoké prohrál a přišel o značnou část vojáků. Společně s bratry se mu však podařilo probít se zpět do Prahy, odkud společně s biskupem Jindřichem Zdíkem odjel požádat o pomoc římského krále Konráda. Děpolt po dobu bratrovy nepřítomnosti společně s kněžnou Gertrudou (která bylo max. 24 let a měla cca jednoroční dítě) bránil Pražský hrad a Jindřich byl vyslán sbírat vojáky do Budyšína (město v Německu). Praha byla obléhána vojskem pod vedením Konráda Znojemského za použití válečných strojů, např. praky a bořícími hady, ve dne v noci. Děpolt jim to oplácel výpady, při kterých mnoho obléhatelů zemřelo, shořela předměstí Prahy a zničeny okolní vesnice.
Vladislav byl v říši úspěšný a vracel se zpět společně s královským vojskem. Když se to obléhatelé dozvěděli, znásobili svoje úsilí, začali víc střílet zápalné střely, na domy, chrámy atd. a mimo jiné trefili chrám sv. Víta a baziliku sv. Jiří na Pražském hradě.
Když se vojsko z německých zemí blížilo, chtěl mu Konrád neprodleně vyrazit vstříc. Avšak jakmile od svých zvědů obdržel zprávy, že na pláních za Plzní uzřeli tak četné voje, že od jejich štítů pozlacených, od jejich brnění a přilbic sluncem osvětlených sousední hory třpytiti se zdály, rozhodl se ustoupit zpět na Moravu. Vítězní obránci Prahy přivítali Vladislava II. a krále Konráda na Vyšehradě 7. června, tedy téměř dva a půl měsíce po střetnutí u Vysoké.
Další rok z pomsty Vladislav se svým vojskem táhl na Moravu a zaútočil na Znojmo (kvůli Konrádovi) a na Brno (kvůli Vladislavovi-synu Soběslava I.).
V roce 1145, s velkou pomocí kardinála Guida, kterého poslal do Čech papež Innocenc II. došlo k usmíření Vladislava II. s odbojníky. Všichni odbojníci přišli za ním na hrad a hluboce se mu poklonili. On dal svým vojákům pokyn, aby nad krky skloněných mužů drželi tasené meče. Někteří se s tím ale pořád nemohli srovnat, a tak v roce 1145 přepadli Jindřicha Zdíka a Otu Olomouckého. Ti utekli a Zdíka našel zmrzlého sedlák, odvezl ho, dal mu šaty a Vladislav ho pak za to odměnil.
Po pádu Edessy 13.12.1144 (první křižácký stát založený na Blízkém východě po první křížové výpravě) byla na počátku roku 1146 vydána papežská bula vyzývající k osvobození Východu od pohanů. Agitace se ujal opat Bernard z Clairvaux, kterému se podařilo pro kruciátu získat také římskoněmeckého krále Konráda III. Společně s Konrádem se kruciáty hodlal zúčastnit také kníže Vladislav s bratrem Jindřichem, bratrancem Spytihněvem.
Není zcela jisté, zda Češi na počátku výpravy odcházeli z Řezna společně s Konrádem a táhli s jeho hlavním vojskem. Zdá se, že důležitých bojů se nezúčastnili a nepanuje ani jistota, zda se zúčastnili bitvy u Dorylée (odehrála se 25. října 1147 během druhé křížové výpravy. Konrád III , postrádající jištění, se zastavil, aby nechal své jednotky odpočívat. Toho využili Turci a přepadem je zničili. Výsledkem bylo, že němečtí křižáci nebyli schopni pokračovat v tažení a Konrád se se zbylými muži dočasně spojil se silami francouzského Ludvíka VII.)
Podle byzantských pramenů se český houf po Doryleu setkal se zbídačenými křižáky Konráda III. v Nikáji a poté se rozhodl pro návrat domů. Knížete Vladislava údajně při cestě domů přijal v Konstantinopoli císař Manuel. Vladislav mu přislíbil stejně jako ostatní křižáčtí páni, že všechna jím dobytá území budou byzantským lénem. Zřejmě lhal, že jede do Svaté země, aby on a jeho muži dostali jídlo a ubytování zadarmo, protože mu to sliboval cestou ze Svaté země, nikoliv cestou do Svaté země. V roce 1148 se čeští křižáci oklikou přes Černé moře, Kyjev a Krakov.
V době, kdy byl Vladislav mimo české území, se o všechno staral jeho bratr Děpolt. Píše se, že hájil pokoj a pořádek, trestal loupežníky a zmařil všechny pokusy o převrat. Mimo jiné zatknul Soběslava, syna Soběslava I.
Dva roky po smrti své první manželky 4.8.1151 Gertrudy Babenberské se Vladislav v roce 1153 podruhé oženil s Juditou, dcerou Ludvíka I. Durynského.
Kronikář o Juditě píše, že se jednalo o: „Paní znamenité krásy, ducha neobyčejného a téměř mužského, mysli smělé a podnikavé, milovnici nauk a literatury, sběhlé i v řeči latinské a ve věcech politických“.
Dědeček Judity Durynské se jmenoval Ludvík Skokan a pradědeček Ludvík Vousatý. S Vladislavem měli pět dětí, z nichž nejslavnějším se stal ten nejstarší (1155), později známý jako Přemysl Otakar I.
Vladislav Barbarossovi přislíbil pomoc v plánovaném boji se severoitalskými městy a především s Milánem. Pomoc byla odměněna na sněmu v Řezně, který začal 6.1.1158, 11.1. 1158 byl v přítomnosti řady knížat prohlášen za krále.
Našim se původně do Milána moc nechtělo. Nesouhlasili s tím, abychom se moc angažovali v cizině. Proto se Vladislav rozhodl je nalákat na dobrovolnost s tím, že všichni získají velkou slávu a kořist. To zafungovalo.
Daniel Landa – druhý vstup
Na jaře 1158 se Češi vydali na pochod. Šli přes německé Řezno, přes Tyrolské Alpy. Přišli k Veroně. Tam porazili sad olivovníků a granátovníků, aby si měli čím zatopit. Veronští, když to viděli, tak ji dali peníze, o které si řekli, aby co nejdříve táhli dál. Poté, Češi dorazili k Brescii. Tam čekali 2 týdny na císaře, tj. Češi byli o 2 týdny rychlejší než císařské vojsko a jeho spojenci. Když se shromáždili a rozložili se na březích řeky Addy. Všechny mosty byly stržené. Jen u města Kassana byl stržený jen zčásti, zřejmě schválně. U něj stála milánská armáda. Císařští se snažili přes řeku dostat, ale nedařilo se. Byli ostřelováni, dokonce i pračaty.
Daniel Landa – třetí vstup
Poté Češi postupovali ke Kassaně a vpadli milánským v bok. Ti zdrhli, ale pak se vrátili, zřejmě s posilami a byla krutá bitva s velkými ztrátami na obou stranách. 25.7., po opravě mostu a postavení dalších, se podařilo celému vojsku přejít na druhou stranu. Přitáhli k Milánu. Vojsko se rozhodlo blokovat sedm bran, které z Milána vedly. A jednoho dne se milánští rozhodli zaútočit ven z brány na oddíl, ve kterém byli bratr a strýc císaře.
Daniel Landa – čtvrtý vstup + Berounští měšťané
Poté došlo k dohodě a Milán se tzv. vyplatil. Tím to ale neskončilo, v roce 1161 se do Itálie vydal Vladislavův prvorozený syn Bedřich se strýcem Děpoltem. Teprve při třetím tažení počátkem roku 1162 konečně Milán padl. Vladislav se domů vrátil s bohatou odměnou ve zlatě a stříbře (nejméně 10 % ze všeho, čím se vyplatil Milán), velkou slávou a údajně (podle nevěrohodného údaje Dalimilovy kroniky ze 14. století) ozdoben zbrusu novým erbem – stříbrným lvem v červeném poli, který vystřídal dosud Přemyslovci prý užívanou černou orlici na stříbrném štítě.
Po smrti krále Gejzy II. († 1162) Fridrich Barbarossa pověřil Vladislava zásahem v sousedních Uhrách. Na trůn zde přes odpor svého strýce Štěpána IV. nastoupil Štěpán, Gejzův nezletilý syn. Byzantský císař Manuel I. Komnenos na podporu Štěpána IV., manžela své neteře Marie Komneny, vytáhl k dunajské hranici. Roku 1164 vstoupili Češi za velkého drancování na uherské území a setkali se zde s byzantskými sbory, Vladislav hájil Štěpána III. a zásadu primogenitury. K bitvě s Byzantinci nakonec nedošlo, Manuel ustoupil za Dunaj a Vladislav dosáhl uznání Štěpána III.
Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburským arcibiskupem. Vladislav II. sice Barbarossovi nabídl finanční částku na respektování Vojtěcha v úřadu arcibiskupa, ale ten Vojtěcha na sněmu v Bamberku v roce 1169 odmítl uznat. Roztržka s císařem Vladislava oslabila při řešení nástupnické otázky.
Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna na knížecí stolec. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich (prostřední syn Soběslava I.) a Václav (nejmladší syn Soběslava I.). Oporu našli u císaře Fridricha Barbarossy, který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Oldřich však neměl podporu české šlechty a brzy předal vládu svému bratrovi Soběslavovi.
Starý král na podzim 1173 opustil Čechy a odebral se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde na hradu Mare v Meerane (v Sasku) 18.1.1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do strahovského konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Jako zakladatele kláštera a mocného lva Českého království, slavného slunce českého nebe jej připomíná barokní epitaf z roku 1727, kde je uveden společně s Jindřichem Zdíkem a pražským biskupem Janem.
Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na počátku Vladislavova panování se v Čechách usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla založena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany). V Praze nechal na popud své choti postavit kamenný most přes řeku Vltavu.
Děti s Gertrudou Babenberskou, se kterou se oženil 1140 († 1150):
- Bedřich (1141? – 1189), český kníže
- Anežka († 1228), abatyše u sv. Jiří, Svatopluk († po 1169)
- Vojtěch († 1200), salcburský arcibiskup
Děti s Juditou Durynskou (po 1135 – po 1174), se kterou se oženil 1153:
- Přemysl Otakar I. (1155– 1230),český král
- Vladislav Jindřich (1160? – 1222), český kníže a moravský markrabě ∞
- Richsa (1165? – 1182)