Otilie Sklenářová-Malá (12. prosince 1844 Vídeň – 23. února 1912 Praha) byla česká divadelní herečka, jedna z nejvýznamnějších hereček své doby. Byla považována nejen za ideál umělkyně, ale také vzor moderní ženy – občanky a vlastenky.
Narodila se ve Vídni, v rodině vojenského lékaře Jana Malého (1808–1901). Matka byla Němka. Byla vychovávána německy, a česky se začala učit až po smrti matky v osmi letech, když ji otec poslal k babičce do Dolního Bousova, kde se jí zalíbilo. Celý rok tam žila s místními dětmi a chodila do školy. Již ve Vídni v roce 1862 vystupovala v divadelním spolku, s českými ochotníky, pod pseudonymem „Svobodová“. Když otcova rodina přesídlila do Prahy, studovala zde zpěv u Františka Pivody. Z důvodů vysokých finančních nákladů na studium zpěvu však přešla k činohře, a pokračovala v divadelních lekcích u Elišky Peškové.
Dne 3. května 1863 hrála Otilie vedle protagonistů Kašky, Šimanovského a Kolára tak znamenitě, že hlediště oněmělo. Okouzlený Josef Mánes nakreslil její sličnou tvář, Jabloňský a Sušil na ni psali verše a Hálek o ní přímo zapěl: „Tak ještě žádná ústa na českém jevišti nepromluvila.“ Už za rok ji Hálek s Barákem byli za svědky na svatbě s právníkem Josefem Sklenářem, který byl tajemníkem Zemského divadla.
Jako herečka poprvé vystoupila v Praze v květnu roku 1863 v roli Panny Orleánské, a ihned získala velký úspěch a angažmá v Prozatímním divadle, také díky svému impresáriovi a současně manželovi Josefu Sklenářovi (1835–1890), který byl tajemníkem tohoto a také Národního divadla. Provdala se za něj ve Zdicích 18. února 1867, bydleli na Novém Městě v domě čp.1415/II. Z manželství vzešli dva synové: Jiří (1869–1873) zemřel čtyřletý, Jan (1871–1922) se stal magistrátním úředníkem. V prvním roce své kariéry se představila v patnácti rolích nejrůznějšího charakteru. O jejím hereckém projevu se ve svých recenzích pochvalně vyjádřil Jan Neruda.
Když byl v roce 1866 během války s Pruskem rozpuštěn soubor Prozatímního divadla, stala se členkou nově utvořeného družstva. Často hostovala také na venkově. V roce 1873 se vydala na umělecké turné po Čechách, hrála s ochotníky ve 22 městech a všechny honoráře věnovala do sbírky na výstavbu Národního divadla.
Otilie se vydala na okružní cestu po českých zemích, hrála s ochotníky po dědinách a městečkách a sesbírala na stavbu „Zlaté kapličky“ kolem 40 tisíc zlatých.
Sklenářová v roce 1881 přešla do souboru Národního divadla a zde setrvala až do roku 1903. Vynikala krásným zevnějškem, znělým hlasem a skvělou recitací, což ji předurčovalo především k rolím tragických a patetických hrdinek. První hlavní role v prvním činoherním představení v Národním divadle. S velkým úspěchem ztvárnila např. Lady Macbethovou v Shakespearově hře, titulní roli ve Faidře Jeana Racina, Strabu v Zeyerově hře Neklan, Markétku v Goethově Faustovi. Vynikala ale i v jemných komických rolích, zejména konverzačních (Katka v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Marie Terezie v Bozděchově Zkoušce státníkově, Porcie v Shakespearově Kupci benátském). Její nejslavnější a nejvíce hranou postavou byla němá postava Fenelly ve hře Daniela Aubera Němá z Portici. Po posledním představení 3. května 1903, ve kterém vytvořila roli Hermiony v Zimní pohádce, studenti se místo koní zapřáhli do divadelního kočáru a herečku odvezli do jejího bytu v Resslově ulici.
V novém Národním divadle si k jeho otevření zahrála hlavní roli Adámkovy Salomeny. Když hrála, na Olšany právě odváželi jejího dobrého přítele a svědka na svatbě, vynikajícího organizátora a řečníka Josefa Baráka, který se právě vrátil napůl mrtvý z Kostnice, kde řečnil při odhalování památníku J. Husa
V letech 1873–1874 vyučovala v operní škole, zřízené Bedřichem Smetanou, v období 1892 až 1894 byla profesorkou dramatické školy ND, a později vyučovala na Pražské konzervatoři. Dávala také soukromé lekce, a k jejím žačkám patřily např. Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová, Růžena Šlemrová, Hana Benoniová a další, včetně operních pěvců Pavla Ludikara/Vyskočila, nebo Emy Destinnové. Byla členkou Amerického klubu dam založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem. Vystupovala také u české menšiny ve Vídni, v roce 1896 v Záhřebu. Napsala také paměti, v nichž zachytila nejdůležitější etapy svého hereckého života a vzpomínky na své divadelní kolegy.
České scéně zůstala věrna i přes výhodné nabídky německých divadel. Z Prozatímního divadla přešla roku 1881 do souboru Národního divadla, se kterým se rozloučila po 40 letech své profesionální divadelní činnosti v květnu 1903.
Neúnavně zajížděla hostovat na venkov ke kočovným společnostem i ochotníkům, často recitovala na lidových politických shromážděních 60. let, dělnických besedách, deklamačních zábavách aj. Svým uměním i popularitou přispívala k propagaci i úctě českého divadla a jazyka a sama zanícená vlastenka morálně podporovala národní i sociální uvědomění českého lidu.
V roce 1910 onemocněla rakovinou a o dva roky později zemřela.
Antonín Čížek ml. 11. listopadu 1865 Praha-Nové Město – 3. června 1897 Královské Vinohrady, český advokát, obchodník a levicový politik souzený v procesu s Omladinou v březnu roku 1894, ve kterém zároveň působil jako obhájce celé skupiny. Roku 1897 se spolupodílel na založení Radikální pokrokové strany, krátce nato pak zemřel.
Narodil se v Praze. Pocházel z pražské advokátské rodiny JUDr. Antonína Čížka staršího, původem ze Slap, pozdějšího poslance Českého zemského sněmu a jeho manželky Anny, rozené Weisbergové. Po otcově smrti roku 1883 žil u redaktora Národních listů Karla Tůmy. Studoval Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, doktorské zkoušky nicméně nesložil a užíval titul JUC.. Ve svých studentských letech se netajil svými národoveckými a protirakouskými postoji a stýkal se Posléze byl zaměstnán jako tajemník poslaneckého klubu Národní strany svobodomyslné (mladočeši).
Účastnil se na akci 17.8.1893:
- května1893byl ukončen poslední pokus o přijetí tzv. punktačních bodů, které měly česko–německé národnostní spory vyřešit faktickým rozdělením zemské správy na oblasti české, německé a smíšené, a tím v podstatě rozložit tradiční Království české. V červnu 1893 zorganizovala německorakouská sociálně demokratická strana velké demonstrace za všeobecné hlasovací právo. Napjatá politická atmosféra vyvrcholila 17. srpna 1893 masivním incidentem při slavnostním průvodu Prahou u příležitosti oslav třiašedesátých narozenin císaře Františka Josefa I.. Mladí radikálové je využili k demonstracím svých požadavků za zlepšení národnostních práv Čechů, ale objevovaly se též plakáty proti vládnoucí dynastii a vládě. Demonstranti křikem přehlušili vojenskou kapelu při oficiálním ceremoniálu na Staroměstském náměstí, pak se vydali Celetnou ulicí, provolávali hesla, slovně tupili císaře, rozbili výklady restaurace U císaře rakouského a vývěsní tabule šlechtického kasina
Rakouská policie následně začala hromadně zatýkat v řadách české radikální mládeže a zatkla i Čížka.
Absolvoval tzv. soudní proces s Omladinou.
Probíhal v soudní síni Novoměstské káznice od 13. do 20. března 1894, Antonín Čížek v něm díky svému vzdělání figuroval jako obhájce celé skupiny. Jednání za mimořádného veřejného zájmu a masivní účasti příchozích probíhala mimořádně emotivně a byla často přerušována výkřiky z davu či z řad souzených, v čele s halasným Václavem Čížkem. Antonín Čížek se úspěšně obhájil a dosáhl svého plného osvobození. Všichni byli v blízké době postupně propuštěni, poslední věznění se dostali na svobodu v rámci amnestie vyhlášené na 4. listopadu 1895.
Antonín Čížek společně s Aloisem Hajnem pak sepsal knihu, která podrobně zmapovala průběh procesu.
Dále se (pravděpodobně) zúčastnil těchto akcí:
1) 6. července 1891, upálení Mistra Jana Husa. Před betlémskou kaplí a před domem, kde Hus kdysi dlel, byly zpívány národní a socialistické písně. Policie odpověděla na tento zpěv prudkým útokem, ranami a zatýkáním. Několik lidí, namátkou se přitočivších, bylo stlučeno.
2)Na Bílou Horu chodilo se v den 8. listopadu rok za rokem, ale v roce 1891 poprvé dostavilo se v četném počtu i pokrokové studentstvo, které přineslo věnec, a část dělnické mládeže. JUC. Ant. Čížek (Tonda Čížek) několika vřelými slovy vzpomínal památky padlých. Na zpáteční cestě ubíral se celý průvod v malebném seskupení s lampiony a praporečky skrze lomy na Smíchov, kde vrazila do rozezpívaných zástupů policie a po tuhé šarvátce několik osob zatkla. Pro demonstraci tuto byli odsouzeni.
3) Netrvalo to dlouho a po Strašnicích octla se na denním pořádku nová aféra: pražské pouliční tabulky. Sbor obecních starších usnesl se, že mají býti pouze české. C. k. místodržitelství hovělo však jinému názoru a usnesení sboru obecních starších dne 7. srpna 1893 zastavilo. Bodrý Tonda Čížek, nečekaje na souhlas s hůry, lezl v noci po zádech svých kamarádů a dvojjazyčné tabulky strhával.
4) 17.8.1893 Zástup lidu dorazil k Jungmannovu pomníku, kde učinil strážník pokus o jeho rozehnání. Byl však bit až musil utéci do domu. Rozzuřený zástup kopal ještě do dveří, a špicla, který přispěchal ohroženému kolegovi na pomoc a chtěl při tom kohosi zatknouti, udeřil do hlavy. Za okamžik dostavila se policie v četnějším počtu; byla však uvítána kusy cihel. Zástup se konečně rozprchl až na zbytek, jehož posledním dílem bylo bombardování oken v Novoměstské trestnici.
5) 17.8.1893 Po udeření dvanácté hodiny noční šel zástup od trafiky k trafice a rval se zdi rakouské orly všech jakostí, veliké i malé. Přes dvacet padlo jich za oběť jejich ničivosti. Lapené ptactvo věšeli pak po stromech, nebo rozlámané zahazovali. Vandalskému řádění tomuto učinil přítrž jakýsi muž, který vida, co se děje, dal se do pronikavého křiku.
Karel Sladkovský (22.6. 1823-4.3. 1880)
Upozornil na sebe tříhodinovou řečí během schůze ve Svatováclavských lázních v Praze 27. a 29.května 1848, kdy se čtyři tisíce účastníků vyslovily na podporu revoluce ve Vídni a proti stávajícím volebním řádům na Český zemský sněm. Historik Otto Urban považuje tato shromáždění za zrod radikálně demokratického proudu v české politice. Zúčastnil se schůze studentů v Karolinu, podílel se na vypracování prohlášení proti demonstraci vojenské síly (na Petříně a Vyšehradě vojenské baterie, 7.6. vojenská přehlídka, 11.6. do Prahy posily z jiných měst) člen deputace ke knížeti Windischgrätzovi. Účastnil se červnového povstání v Praze a (druhého) povstání-říjnového ve Vídni. Poté amnestován, ale 10.května 1849 znovu zatčen, protože se účastnil tzv. Májového spiknutí (měl být předsedou revoluční demokratické vlády). Dva roky souzen a v roce 1851 nejprve odsouzen k trestu smrti a poté na dvacet let odnětí svobody. Osm let vězněn v Olomouci a poté propuštěn na amnestii 13.5.1857. Tři roky se zotavoval a pak pokračoval v další politické kariéře, ale již umírněné. V další době se pak aktivně účastnil např. přípravy Národního divadla.
Jan Josef Klenner se narodil 20. dubna 1911 na pražském Žižkově ve skromných poměrech. Po absolvování obecné, měšťanské a odborné pokračovací školy se vyučil elektromontérem. Na vojně sloužil u dělostřelectva jako radiotelegrafista. Jeho velitelé ho hodnotili jako vojáka ukázněného, ochotného, spíše uzavřené povahy. Dne 11. srpna 1935 požádal Klenner o přijetí ke státní policii a 2.1. 1936 podepsal služební smlouvu. Do té doby (11.8.-2.1.) byli prověřováni jeho příbuzní, a to do několikáté generace. Nastoupil k uniformované stráži bezpečnosti v Praze, oddělení Hradčany v hodnosti strážníka. V roce 1937 obdržel povolení k sňatku. Krátce nato, v květnu 1937, jej však odveleli do Chebu. Drtivá většina obyvatel byli Němci. V pohraničí se stále agresivněji projevovali sudetoněmečtí nacisté – “henleinovci”, což vedlo ministerstvo vnitra k posílení tamních státních policejních úřadů. Na Chebsku byli henleinovci nejtvrdší.
11.9.1938 se v Chebu konal sraz motorizovaných policistů. Ten byl napaden henleinovci. Bylo zraněno 18 policistů a několik civilistů. Po Hitlerově štvavém protičeskoslovenském projevu 12. září 1938, na sjezdu NSDAP, kde prohlásil, že si přijde pro Němce žijící v ČSR, se kolem 12:00 hodiny shromáždil několikatisícový dav, táhl městem, hulákal nacistická hesla, rozbíjel okna úřadů, českých a židovských obchodů (celkem 38) a lynčoval Čechy a Židy. Pokusili se dobýt Lidový dům, který patřil ČSSD. To se mu nepodařilo. Zasáhlo proti nim 70 četníků a 30 policistů. Teprve dopoledne 13.9. se podařilo obnovit veřejný pořádek. Byl zastřelen jeden Němec. Chebským strážcům zákona muselo přijet na pomoc 60 policistů z Plzně, četnický pohotovostní oddíl a vojenská asistence: tanková četa, 4 obrněná auta. V Chebu bylo vyhlášeno stanné právo. Sudetoněmecká strana (Sdp) měla své chebské sídlo v hotelu Victoria poblíž nádraží a další henleinovci byly v hotelu Wenzl. Policie získala poznatek, že zde nacisté ukrývají zbraně. 14. září 1938 odpoledne sem proto dorazilo několik detektivů v čele s komisařem Urbanem, podporovaných četou policistů a vojenskou asistencí, aby zde vykonali domovní prohlídku, na kterou měli soudní příkaz. Na opakované výzvy “Jménem zákona otevřete” nikdo nereagoval. Policisté obklíčili hotel Victoria. Když se však pažbami pušek pokusili vyrazit dveře, zabouřila z oken Victorie i sousedního hotelu Wälzl cca v 17:30 prudká střelba. Měli nejenom pistole a pušky, ale i několik kulometů. Policistům a vojákům se podařilo obě budovy dobít až po těžkém boji, který si vyžádal 6 mrtvých. Jan Klenner zemřel jako první na české straně. Poblíž něj byli zastřeleni čeští železničáři Emanuel Bláha a Václav Tejček, kteří mu běželi na pomoc. Bláha byl armádní důstojník v záloze. Zřejmě chtěl také převzít Klennerovu pušku a začít střílet. Boj byl zřejmě tak tvrdý, že (teorie) na německé straně byl K.H. Frank a K.Henlein (což by vysvětlovalo to, že Němci měli i několik kulometů), kterým se během bojů podařilo uniknout sklepy. Je doloženo, že ten den Henlein „doběhl“ do Aše a odtud utekl do Německa.
Jan Klenner je prvním doloženým českým policistou, který zemřel při ozbrojených střetech s nacisty.
Jeho dopis: „Byl jsem vždy pilný, poctivý a pracovitý a slibuji, že takový zůstanu i ve službě veřejné. Rád bych dostal své místo ve službách bezpečnostní stráže. Děkuji předem za prokázané mi dobrodiní.“
Jan František Hájek, křtěný Jan Vladimír (13. dubna 1895 Radnice – 3.července 1953), byl český důstojník a československý legionář.
Narodil se v západočeském městě Radnice v rodině majitele parního mlýna Františka Hájka. Studoval strojní inženýrství, ale po vypuknutí první světové války narukoval do Rakousko-Uherské armády k 91. pěšímu pluku. S plukem odešel bojovat na východní frontu a v září 1915 byl v hodnosti četaře zajat ruskou armádou v obci Mlynov–Dubno. Následně pobýval v zajateckém táboře a 15. dubna 1916 vstoupil ve městě Tockoje do řad Československých legií a jako vojín byl zařazen k 1. dělostřelecké brigádě. V letech 1918–1920 byl velitelem obrněného vlaku Orlík, který operoval na transsibiřské magistrále v takzvané „penzenské skupině“. Lodním transportem č. 27 z Vladivostoku se spolu s dalšími vrátil v červenci 1920 do Československé republiky a následně v hodnosti kapitána ukončil své působení v legiích. Následně vstoupil do řad nově vzniklé Československé armády, kde působil jako technik zbrojíř. Roku 1947 byl v hodnosti plukovníka z armády propuštěn.
Ferdinand Kaňkovský (3.5.1858 Dobříš-2.8.1926 Praha)
Jako 16letý student hrál již s ochotníky a v těch letech ponejprv vystoupil v letním divadle v Kravíně na Vinohradech u společnosti divadelního ředitele Kramuela ve hře Carevič Alexej od V. Hálka v úloze careviče, kterým již tenkrát na sebe upozornil. Pro své ještě mládí však nemohl nastoupiti angažmá, které mu ředitel Kramuel ihned nabídl, ježto musel ještě dostudovati.
Když mu bylo 17 a půl roku, nastoupil u venkovské společnosti divadelní Frant. Pokorného meškajícího v tu dobu v Kolíně. Nastoupil tam se svým starším bratrem Karlem. Po 4 letech svého působení na venkově byl angažován jako 22letý mladík ku Prozatímnímu a hned pak Zemskému a Národnímu divadlu v Praze, kdež při otevření tohoto hrál již v prvním představení „Lipany“ jednu z důležitých rolí. Nedlouho nato potkala jej neblahá chuchelská aféra, pro kterou byl vyšetřován a odsouzen na 5 měsíců ještě s jinými jako politicky provinilý. Odbyv si trest, zůstal nadále členem Národního divadla.
Pro jakousi malou pochybnost a rodinné poměry přinutili jej k odchodu z Národního divadla a nastoupil ku divadlu Smíchovskému ředitele Pavla Švandy ze Semčic, kdež ihned byl angažován na obor prvních milovníků. Tento populárně známý ředitel a přítel herců jej též oženil také s herečkou, která jej přežila a doslouřila do posledního okamžiku jeho pilného a strádajícího života a se kteroiu byl činným u všech dalších divadel jako u Pištěkova divadla, Národního divadla v Brně, Městského divadla v Plzni a u mnoha jiných venkovských divadel, kde se těšil velké oblibě celého českého venkova. Z manželství toho povstalo dvou dítek hochů, z nichž starší zemřel v 7 letech. Mladší zaujímal místo v obchodním světě.
Na počátku neblahé světové války počala se hlásit zákeřná choroba, která jej přinutila vzdáti se více jak na rok divadelní činnosti a uchýlil se do soukromí. Jakmile však choroba poněkud povolila a stav zdravotní se zlepšil, nastoupil opět dráhu uměleckou a vystoupil u svého bratra Karla Kaňkovského, divadelního ředitele, kdež po někollk roků byl činný a koncem války na přání svého syna Pavla opustil již nadobro venkov a usadil se v Praze, kdež po vystavění a otevření Tylova divadla v Nuslích byl angažován jako herec a režizér činohry tohoto divadla od začátku až do konce za ředitelování Sr. Langra a A. Holana. Po změně správy Tylova divadla byl ještě činný u filmových společností, kdež jej jeho stará choroba znenadání zákeřně opět přepadla a ve hrob sklátila.
Ferdinand Kaňkovský patřil předním českým vlastencům, kteří za Rakousko-Uherska bojovali za zachování češství v českých zemích. Snažil se o prosazování českého jazyka v českých divadlech. Vzhledem k jeho oblíbenosti u českého národa na něj lidé nezapomněli ani po dlouhých letech a když v roce 1924 byl dne 17. ledna pořádán v Tylově divadle v Praze Nuslích slavnostní večer k jeho 45. výročí herecké činnosti, obdržel mnoho ocenění, blahopřání a osobních darů os mnoha společností, spolků, divadel i kolegů z uměleckých kruhů. K těmto blahopřáním patřilo i ocenění od tehdejšího ministra školství a národní osvěty včetně štědrého finančního daru.
Tomuto výročí předcházel článek v tehdejším pražském tisku Národní politika č. 3, ročník XLII, vydání pro Prahu ze dne 3. ledna 1924. Jsou v něm popisovány události z roku 1881 které významně ovlivnily další život Ferdinanda Kaňkovského. Článek má nadpis „Ferdinand Kaňkovský veterán z bitvy v Chuchli“. Je zde popisováno, jak v roce 1881 členové rakouského buršáckého spolku Austria pořádali srazy a demonstrace po Praze, ke kterým si zvali stovky buršů až z říše, což celou českou společnost provokovalo a dráždilo. Toto vyvrcholilo 28. června, kdy byl pořádán sraz buršů v Chuchli s vojenskou kapelou.
Čeští studenti, mladí umělci a měšťané se potom odpoledne vydali za buršáky do Chuchle. Přidalo se k nim i dělnictvo. Tato početná česká společnost dorazila do chuchelské zahradní restaurace, kde slavili buršáci již od rána. Češi pod vedením Ferdinanda Kaňkovského, Jana Veselého a Stanislava Zungela začali zpívat národní písně, které dirigoval svojí hůlkou Ferdinand Kaňkovský. Přestože na demonstraci dohlíželo 18 četníků, přiletěl z českých řad půllitr mezi buršáky a z toho povstala velká mela, ve které dostali buršáci velmi na frak a celí vyděšení se rozprchli a utíkali na Zbraslav a někteří až k Radotínu. Tento incident byl propírán v několika novinách jako „Bitva v Chuchli“. Když se císař František dozvěděl, že byla v Chuchli Austria spráskána, nařídil exemplární potrestání viníků. V pražských ulicích byli zatýkáni lidé, vodili je do vyšetřovací vazby, kde nakonec uvízl i 23letý Ferdinand Kaňkovský. V soudním řízení, které se konalo od 15. do 17. září byl Ferdinand Kaňkovský odsouzen na 5 měsíců vězení, Jan Veselý dostal 3 měsíce, Stanislav Zungel byl obžaloby zproštěn. Kromě toho byli z vysoké školy vyloučeni 4 čeští studenti z pražské univerzity, 3 měli pozastavené studium na 4 semestry a 4 dostali důtku. Na místodržitelství byl poslán do důchodu místodržitel Weber a do Prahy poslán generál baron Arnošt Kraus. Ferdinand Kaňkovský byl po odpykání trestu po určité době pod různými záminkami propuštěn z Národního divadla, což silně ovlivnilo jeho další životní dráhu. Jako vzpomínka na tyto události byla v Praze pod patronací starosty města Prahy a starosty české obce sokolské umístěna pamětní deska na rohu ulice Bartolomějské a Perštýna.
Zemřel náhle (nečekaně) při natáčení filmu Pohádka máje.
Josef Pachmayer (16. května 1864 Dnešice — 31. července 1928 Praha byl český novinář, básník, překladatel a literární kritik, redaktor deníku Národní listy. Úspěšně se věnoval překladatelské činnosti, především z angličtiny a francouzštiny.
Od 10 let (!) dopisoval do Plzeňského Obzoru. Byl souzen za 2 protistátní články, ale kvůli věku osvobozen.
Narodil se v Dnešicích u Přeštic v západních Čechách v rodině Josefa a Alžběty, rozené Havlíčkové. Zde se také narodily jeho sestry: Adelheid (1862) a Maria (1865). 3. června 1888 se oženil s Annou Bergmannovou (1869), měli spolu syny Julia (1890) a Edvarda (1895). Manželství se posléze rozpadlo a manželé žili odděleně. Rozvedeni byli roku 1919.
Po studiích v Klatovech pokračoval na karlínské reálce, kde již jako student od roku 1878 přispíval do Brousku a Světozoru. V osmnácti zanechal studií a začal pracovat jako redaktor v deníku Národní listy vydavatele Julia Grégra. Zároveň redigoval samostatně Nové Listy a karlínskou Stráž pod Vítkovem.
Jako český vlastenec hájil Pachmayer protirakouské postoje, za jeden ze svých textů r. 1883 byl roku 1893 obviněn v tzv. procesu s Omladinou a odsouzen na 4 měsíce těžkého žaláře, ale byl amnestován (všeobecná amnestie Badeniova). Jeho krajně radikální názory a ostře sociální názory se objevovaly ve venkovských listech, zvláště v Lidových novinách, i cizích jmenovitě v pařížském Journalu.
Po cestách po Slezsku, Slovensku, Německu, Švýcarsku a Francii, redigoval v Národních listech zahraniční rubriku mimoslovanskou. Vedle žurnalistiky se věnoval také beletrii, zvláště překladové, a kritice, a to také v Květech, Lumíru, Zlaté Praze, Světozoru, České Revui, Českém světě aj. Z Národních listů odešel roku 1905.
Jeho překladatelský rozsah byl nezměrný, překládal díla z francouzštiny, angličtiny, italštiny, španělštiny, němčiny, norštiny, portugalštiny, švédštiny, ruštiny a polštiny. Byl autorem překladů děl například soudobých francouzských spisovatelů Émila Zoly, Andrého Laurieho či Pierra Louÿse. Roku 1906 se rovněž stal autorem prvních českých překladů detektivních románů Arthura Conana Doyla o Sherlocku Holmesovi.
Kvůli svým postojům byl v období první světové války perzekvován. Koncem života se potýkal s existenčními problémy. Roku 1926 byl stižen záchvatem mrtvice. Zemřel 31. července 1928 v Praze. Pohřben byl v hrobě na Olšanských hřbitovech, který zdobí jeho busta.
Jaromír Nechanský (4. prosince 1916, Praha – 16. června 1950, Praha) byl československý voják, příslušník výsadku Platinum-Pewter, dvojitý agent OBZ a CIA, a příslušník odboje proti komunistickému režimu, za účast na němž byl odsouzen k trestu smrti.
Narodil se 4. prosince 1916 v Praze. Otec Vojtěch byl poštovním úředníkem, matka Františka, rozená Tůmová byla v domácnosti. Měl jednoho bratra. Absolvoval obecnou školu a poté reálné gymnázium v Praze, kde v roce 1935 složil maturitu. Na jaře roku 1935 se podrobil dobrovolnému odvodu a 16. července nastoupil základní vojenskou službu v Terezíně u jezdeckého pluku 1. 15. září 1938 se stal velitelem čety obrněných automobilů pluku útočné vozby 4 v Kolíně. Zde prodělal i mobilizaci. 28. prosince 1939 opustil protektorát.
V Anglii byl zařazen ke kulometné rotě u 1. smíšené brigády jako nezařazený důstojník. Jeho žádost k zařazení do letectva bylo z důvodu krátkozrakosti odmítnuta a podobně i pokus o nastoupení k jednotkám Svobodných Francouzů. Dobrovolně přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Od 20. května do 29. srpna 1942 absolvoval základní výcvik, dále parakurz, kurz průmyslové sabotáže a kurz individuální konspirační činnosti. Byl jmenován nejprve velitelem skupiny Platinum, poté velitelem skupiny Pewter. Poté byl znovu odeslán k dalšímu výcviku. Absolvoval konspirační cvičení, dokončovací sabotážní kurz a další.
Dne 17. února 1945 byl společně s ostatními vysazen poblíž Nasavrk, vybaven protektorátními doklady na krycí jméno Jan Nerad. Působil pak na Českomoravské vrchovině. 23. dubna 1945 se společně s radistou četařem Jaroslavem Klemešem přesunul do Prahy, kde začal spolupracovat s Českou národní radou (ČNR). Stav příprav povstání ho zklamal, povstalci se věnovali především rozmíškám a neměli zbraně. V ČNR se stal předsedou její vojenské komise a z titulu této funkce spolupracoval během Pražského povstání s velitelstvím „Bartoš“ generála Kutlvašra, které řídilo operace povstaleckých jednotek. Již 28. dubna 1945 navázala radiostanice skupiny „Anna“ spojení s Londýnem, které se podařilo udržet až do konce Pražského povstání, a později i s Košicemi a Plzní.
Účastnil jednání s představiteli německé armády a podílel se na uzavření úmluvy o provedení jejich kapitulace a odchodu do zajetí vojsky západních Spojenců. Z pověření ČNR působil jako styčný důstojník u americké 3. armády. Zde také navázal styky s americkými zpravodajskými důstojníky.
Po válce se objevil požadavek sovětské diplomacie na jeho penzionování. Sovětská strana ho vinila z toho, že přijetím kapitulace německých jednotek umožnil společně s dalšími členy ČNR odchod půl milionu německých vojáků do amerického zajetí (a tím údajně umožnil posílení nepřítele, za nějž již byly Spojené státy Sovětským svazem pokládány) a z přijetí pomoci od ROA. Za to byl společně s dalšími představiteli ČNR prohlášen za nepřítele SSSR, ale jeho penzionování se neuskutečnilo. Od srpna 1945 sloužil nejprve ve velitelské rotě 1. tankové brigády a poté u 22. tankové brigády jako náčelník štábu. V dubnu 1946 přešel do Kladna k 5. pěšímu pluku, v tomto roce také vstoupil do sociální demokracie. Od 1. října 1947 začal studovat na Vysoké škole válečné, kde po jejím absolvování od 1. července 1948 začal působit jako učitel strategie a taktiky vyšších jednotek. Mezitím byl 16. října 1947 povýšen na majora pěchoty[p 1] a 30. března 1948 se oženil s Olgou Laušmanovou, dcerou ministra Bohumila Laušmana. Manželství zůstalo bezdětné.
Od roku 1945 udržoval spojení s americkými a britskými zpravodajskými důstojníky, ale zároveň byl přímo napojen na náčelníka vojenské kontrarozvědky OBZ Bedřicha Reicina. Tomu podával hlášení o činnosti amerických a britských občanů z prostředí diplomacie a vojenských kruhů v Praze a jím byl jako agent řízen (o čemž nižší složky OBZ nebyly informovány). Zároveň ale měla být tato hlášení podle některých tvrzení připravována právě americkými zpravodajci v rámci zpravodajské hry. V té době byl přesvědčen, že je jako potenciálně nebezpečný prozápadně orientovaný důstojník vojenskou kontrarozvědkou sledován a odposloucháván. Po převratu v únoru 1948 obdržel od Američanů návrh na zpravodajskou spolupráci a krátce na to převzal od americké rozvědky vysílačku, pomocí které měl udržovat kontakt se zahraničím. Společně s Veleslavem Wahlem, velitelem Zpravodajské brigády z dob nacistické okupace se pokusil vytvořit zpravodajskou skupinu Holub-Slavík (H-S). CIA informoval o své spolupráci s OBZ, přičemž jí sdělil, že informace předávané vojenské kontrarozvědce jsou dezinformační podvrhy.
V srpnu 1949 StB zatkla jednoho z příslušníků skupiny H-S. 30. srpna byl Nechanský odeslán na dovolenou a 4. září 1949 byl zatčen a obviněn z velezrady, vyzvědačství a spolčení proti republice, za což byl 14. června 1950 odsouzen k trestu smrti, ztrátě hodnosti a vyznamenání. Odvolání bylo vrchním soudem v Brně zamítnuto. Popraven byl v pankrácké věznici 16. června 1950 spolu se studentem právnické a přírodovědecké fakulty Veleslavem Wahlem v ranních hodinách.
Dne 23. ledna 1991 byl soudně rehabilitován, přičemž mu byla vrácena hodnost majora. Následně byl povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam. Jeho jméno se nachází na pamětní desce na budově Generálního štábu Armády České republiky.
Jan Hubač (1890-5.11.1905)
5.11.1905 se konala demonstrace za všeobecné hlasovací právo. Začala na Václavském náměstí, kde se shromáždily tisíce dělníků a studentů a byly postaveny 3 tribuny (neexistoval rozhlas apod.). Dole na Václavském náměstí se proudy rozdělily. Jeden šel směrem k Palackého ulici, druhý na Příkopy. Cestou pokřikoval. Před německým kasinem stál kordon policistů a za ním byli Němci, kteří pokřikovali na průvod. Poblíž Prašné brány zaútočili policisté na průvod tasenými šavlemi. Lidé nejprve utíkali, ale pak popadli stavební materiál ze staveniště Obecního domu v Praze (stavěl se 1805-1912) a začali se s policií prát. Policisté začali střílet. Jak nad hlavy, tak do davu. Údajně proto, že z lidí začal střílet někdo na ně. To ale nebylo doloženo (nebyl ošetřen žádný zraněný policista). Lidé a policisté se rozlezli po městě, resp. zřejmě utíkali zpět a Jan Hubač byl zastřelen v Havířské ulici (kolmá na Příkopy, směrem ke Staroměstskému náměstí). Pohřeb měl 8.11.1905.
Národní listy 27.8.1895
Kolega náš pan Josef Pachmayer nastoupil včera po 5.hodině odpolední v radnici Novoměstské trest čtyřměsíčního těžkého žaláře, který mu soudem vyměřen 22.února tohoto roku pro zločin rušení veřejného pokoje a řádu (§ 65 tr.z.) spáchaný podle rozsudku tím, že jako zpravodaj našich „Národních listů“ sepsal referáty o schůzích lidu v Lužci, Říčanech a Novém Strašecí. Stížnost, kterou podal Josef Pachmayer do rozsudku, byla Nejvyšším soudem ve Vídni zamítnuta.