Josef Jungmann (16.7. 1773-14.11.1847)
Český jazykovědec, spisovatel a překladatel.
Narodil se jako šesté dítě z deseti v rodině ševce v Hudlicích a byl původně určen k církevní kariéře. Jeho předci původně používali příjmení Jungkdom. Od svých 11 let, v letech 1784 až 1788, navštěvoval piaristické gymnázium v Berouně, odkud přešel do Prahy. Roku 1792 maturoval na gymnáziu v Panské ulici na Novém Městě. Pokračoval studiem filozofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě (1792–1795). Do roku 1799 studoval také práva, ale toto studium nedokončil. V této době působil zároveň jako soukromý učitel.
V roce 1799 se přestěhoval do Litoměřic. Od roku 1800 působil na tamějším gymnázium jako první učitel češtiny na střední škole v Čechách a na Moravě.
Roku 1815 odešeldo Prahy, kde se stal ředitelem (prefektem) Akademického gymnázia v dnešní Štěpánské ulici. Český jazyk Jungmann vyučoval také na Filozofické fakultě KF univerzity, kde se posléze stal děkanem.
V roce 1819 ho František Palacký požádal, aby ho „naučil všechno co umí“, co se týče historie a jejího zpracování. Stali se celoživotními přáteli.
V roce 1821 učil K.H. Máchu, který mu dal přečíst svoji báseň SvatýIvan. Líbila se mu a doporučil ji ke zveřejní. Vyšla ve Večerním povyražení.
Jeho manželkou byla Johana Světecká z Černčic (starý šlechtický rod sahající prokazatelně nejméně do 15.století), žili v Praze 1, v Široké ulici (v roce 1878 přejmenované na Jungmannovu). Vzali se v roce 18.11.1800, ženichovi 27 let, nevěstě 19 let. Bude výročí 222 let. Manželé měli spolu šest dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři. Nejstarší, jediný syn Josef (1801–1833), užíval pro odlišení od otce patronymum Josefovič, ale zemřel již ve věku 32 let. Byl otcovým spolupracovníkem a překladatel.
Josef Jungmann byl zakladatelem prvního vědeckého časopisu časopisu Krok. Kolem něj se vytvořila skupina českých obrozenců, která je nazývána Jungmannovou básnickou a vědeckou školou. Patřily k ní významné osobnosti české vědy a literatury té doby jako František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, František Ladislav Čelakovský a další.
Položil teoretické základy vývoji novodobé češtiny. Byl vůdčí osobností tzv. druhé (preromantické) generace obrozenců, tzv. ofenzivní 1805-1830.
Stěžejní díla: Slovník česko-německý, Historie literatury české, překlad knihy Ztracený ráj od Johna Miltona.
Společně s Antonínem Markem (5.9.1785-15.2.1877) vytvořili řadu dnes běžných českých slov, u jiných společně s Josefem Jungmannem upravovali jejich pravopis. Vrcholem Markova díla (na které zřejmě Jungmann dohlížel) je Logika neboli Umnice (1820, přepracována 1844). Zde vytvořil kompletní české filozofické vědecké názvosloví, které z velké části přetrvalo dodnes, např. věda, předmět, obsah, rozsah, druh, názor, domněnka.
Závěr (čtená ukázka):
Dvojí rozmlouvání o jazyce českém (1806) – jedná se o dvě statě v časopise Hlasatel český, kde vyjádřil jakýsi kulturní program své generace. V tomto díle spolu rozmlouvá v podsvětí současný Čech a Němec s Čechem veleslavínské doby. Jungmann vyzdvihuje kvalitu veleslavínské češtiny a ostře kritizuje češtinu své doby. Čech mluví špatně a nesrozumitelně, poloněmecky. Němec kritizuje Čechy za napodobování němčiny. Jde o dialog stoupenců a odpůrců národních snah. Objevuje se zde myšlenka, že Čech není každý obyvatel této země, ale pouze ten, kdo mluví česky.