Karel Sladkovský
(22. června 1823 Praha, Malá Strana – 4. března 1880 Praha)
Pocházel z chudé krejčovské rodiny. Otec se jmenoval Václav Sladkovský a maminka Barbora, roz. Johnová (oba krejčí, resp. matka z krejčovské rodiny). Měl sestru Josefínu. Otec zemřel, když byl malý a matka se znovu vdala za Jana Trmala, který byl (pravděpodobně) potomkem staré české šlechty a velmi ho ovlivnil tím, že mu vyprávěl o českých dějinách. Díky němu měl nevlastního bratra Emanuela Trmala, který se také účastnil revolučních událostí (1848). Navštěvoval maltézskou školu a později gymnázium na Malé Straně. Pro další vzdělávání si vybral advokacii, v roce 1845 odešel studovat práva Vídeňskou univerzitu, kde měl ke studiu lepší předpoklady. V roce 1846 nastoupil na soudní praxi do Vídeňského Nového Města. Od roku 1848 měl pracoval na finanční prokuratuře, ale nástup do úřadu byl odložen kvůli vypuknutí revoluce v Rakouském císařství. Na jaře 1848 se vrátil do Prahy.
1848
Patřil mezi hlavní postavy radikálního českého studentstva. Upozornil na sebe zejména tříhodinovou řečí během schůze ve Svatováclavských lázních v Praze 27. a 29. května 1848, kdy se čtyři tisíce účastníků vyslovily na podporu revoluce ve Vídni a proti stávajícím volební řádům na Český zemský sněm.
Účastnil se schůze studentů v Karolinu a podílel se na vypracování prohlášení proti demonstraci vojenské síly ze strany konzervativních sil. Byl zvolen mezi členy deputace ke knížeti Alfredu Windischgrätzovi (vojenský velitel v Praze), která požadovala vydání zbraní k obraně ústavy. Když pak v Praze propuklo Pražské červnové povstání, zúčastnil se bojů. Zároveň ale nepřerušil své kontakty s liberálním, umírněnějším proudem české politiky, Poté byl zvolen do české deputace, která odjela do Vídně žádat za odvolání Lva Thuna a knížete Windischgrätze z jejich úřadu v Čechách. Poté, co se Praha vzdala, byl Sladkovský na seznamu vzbouřenců a byl na něj vydán zatykač. Z Vídně se proto vrátil 12. října, až po vídeňských událostech (kdy ve Vídni převládly revoluční síly).
Po vypuknutí říjnové revoluce se dobrovolně dostavil před vojenskou vyšetřující komisi na Hradčanech. Po jednom výslechu byl ale ponechán na svobodě a celé vyšetřování jeho případu bylo ukončeno amnestií v roce 1849. Na začátku roku 1849 byl zvolen do výboru Slovanské Lípy a do výboru studentského spolku, kde se stal místopředsedou.
Májové spiknutí
Popudem pro rozšíření další nespokojenosti v Čechách byl pravděpodobně „Prozatímní odvodní zákon“ z 5. prosince 1848, jehož cílem bylo navýšení odvodních kvót do armády a zrušení dosavadních úlev studentům při odvodech. Přidala se také všeobecná nespokojenost s rostoucími cenami a nezaměstnaností.
- května vypuklo v Drážďanech předčasně povstání (které bylo po 4 dnech potlačeno a zajat byl i Bakunin) a 7. května byl při návratu do Prahy chycen K. A. Röckel, jehož zápisník obsahoval jména osob, s nimiž se stýkal a v noci na 10. května 1849 byla většina účastníků zatčena. Mezi zatčenými byli např. K. Sabina, K. Sladkovský, J. V. Frič, E. Arnold, F. Havlíčeknebo V. Gauč. Bylo vyneseno 25 rozsudků smrti, zatčení však byli amnestovánia k vykonání rozsudků smrti nedošlo. Sabina zřejmě patřil k nemalé skupině lidí, kteří byli revolučním rokem 1848 zklamáni natolik, že je nakonec i zlomili k udavačství. Zatčení měla za následek potlačení radikálního proudu.
První amnestie byla udělena v roce 1854, druhá v letech 1855-1856 a generální byla udělena 8. května 1857.
Nad Prahou (ale i nad pevnostmi Hradec Králové, Terezín, Josefov s Jaroměří) byl vyhlášen výjimečný stav, který byl zrušen zároveň až 1. září 1853 (zároveň s Vídní).
K vytvoření formální revoluční organizace sice nedošlo, ale v radikálních kruzích se mluvilo o přípravě vzniku revoluční vlády, v níž měl zasednout Sladkovský (jako předseda první demokratické vlády u nás), Karel Sabina nebo Vilém Gauč.
Proces, během kterého Sladkovský dvakrát vážně onemocněl, trval dva roky. Dne 19. srpna 1851 byl odsouzen k trestu smrti provazem za velezradu. Verdikt však byl později zmírněn na 20 let těžkého žaláře.
Byl odvezen na olomouckou pevnost kde strávil osm let. Propuštěn byl až na amnestii 13. května 1857 Měl ovšem značně podlomené zdraví a žil v těžkých podmínkách, pod policejním dohledem. Vrátil se do Prahy, zotavoval se ve Šternberských lázních a poté odjel ke svému švagrovi, Josefu Vaverkovi, do Kolína, kde pracoval v jeho obchodě.
V roce 1860 se opět vrací do veřejného života a 1. října toho roku nastupuje do redakce deníku Čas (první český politický deník povolený rakouskými úřady, sdružující ve své redakci osobnosti kritické k proudu okolo Františka Ladislava Riegra) a 1. ledna 1862 nastoupil do redakce časopisu Hlas, který byl platformou předznamenávající vznik samostatného radikálně demokratického proudu české politiky, z něhož se později utvořila Národní strana svobodomyslná (mladočeská). Po splynutí Hlasu s Národními listy v roce 1865 publikoval v tomto nejvýznamnějším českém politickém periodiku.
V říjnu 1861 byl oficiálně politicky rehabilitován. Od prosince 1862 až do roku 1880 byl (s přestávkami) poslancem Českého zemského sněmu, kde se profiloval jako ostrý kritik volebního systému a prosazoval národnostní a náboženskou spravedlnost. Byl radikálním zastáncem demokratických práv a všeobecného volebního práva, naopak odmítal privilegia šlechty a církve. Od roku 1867 zasedal (rovněž s přestávkami) i v zemském výboru. Opakovaně byl volen za poslance Říšské rady. V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo. Čeští poslanci v ní skutečně jednotně na sněmu přednesli svůj protest proti ústavním poměrům, nerezignovali, nicméně na činnosti sněmu se nepodíleli. Na konci září 1868 byli pro absenci zbaveni mandátů.
Měl výborné řečnické nadání a promlouval na některých významných veřejných shromáždění, například na slavnosti v Borové při odhalení pamětní desky Karlu Havlíčku Borovském, v Husinci při slavnosti výročí narození mistra Jana Husa, v Brandýse nad Orlicí při odhalení pomníku Janu Amosi Komenskému, v roce 1867 ve Dvoře Králové u příležitosti výročí objevu Rukopisu královédvorského a o rok později při pokládání základního kamene Národního divadla.
Dne 25. prosince 1874 se oficiálně ustavila Národní strana svobodomyslná (zkratka Mladočeši) a Karel Sladkovský se stal jejím prvním předsedou.
Strana se hlásila k odkazu Karla Havlíčka Borovského, požadovala univerzální volební právo pro všechny muže, prosazovala svobodu jednotlivce. Snažila se o snížení vlivu římskokatolické církve a vymezovala se proti politicky zastoupené české historické šlechtě (tzv. Strana konzervativního velkostatku). Za mladočechy se na Český zemský sněm dostal i dr. Miroslav Tyrš.
Národní divadlo
V roce 1865 se do čela Sboru pro zřízení českého národního divadla dostala skupina mladých (Sladkovský, Tyrš, Neruda, Hálek) a vyzvali třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla a měli vliv na vše, co se dělo (výběr architekta, zahájení prací, dokončení základů, výzdoba budovy.
V roce 1880, po smrti K. Sladkovského, ovládli Sbor pro zřízení českého národního divadla Staročeši (boháči- Schwarzenbergové, Lobkoviczové, Glam-Martinic, Nostic), kteří na jedné straně vložili do dostavby velké prostředky, ale na druhé straně přizpůsobili otevření svému obrazu (pozvání prince Rudolfa s manželkou na 11.6.1881), proto na představení 11.6.1881(podle fejetonu J. Nerudy): „Byli v něm generálové se zlatými límci, dvěma, či dokonce třemi hvězdami, tajní radové ve zlatem vyšívaných uniformách, šlechta.“ Lístek do lože stál 100 zlatých. Pro srovnání Bedřich Smetana měl měsíční příjem 90-95 zlatých.“ Neruda byl ze zážitku tak zklamán, že do Národního divadla již v době po 11. 6. 1881 nevkročil. Byl však jedním z prvních, kteří 12. 8. 1881 večer začali přispívat na jeho obnovu.
Závěr života
Až do konce života trpěl zdravotními následky věznění. Zemřel 4. března 1880 v Praze. Pohřben byl 7. března na Olšanských hřbitovech . Autory pískovcového pomníku na jeho hrobu jsou významní představitelé generace Národního divadla sochař Josef Václav Myslbek a architekt Antonín Wiehl
Jeho jméno nese několik desítek ulic a dalších místních názvů v českých městech.
Čechy
- března 1848 radikální demokraté svolali lidové shromáždění do Svatováclavských lázní. Radikální demokraté byli sdruženi v tajném spolku Repeal (podle Irské protianglické skupiny). Členy byli mladí přátelé, studenti, kterým se nelíbila politika (Emanuel Arnold, Karel Sabina, J. V. Frič, Vilém Gauč). Zúčastnily se asi tři tisíce lidí. Projednávaly se zde požadavky pro císaře:
- státoprávní požadavky (samostatnost Čech v rámci Rakouska)
- národnostní požadavky (rovnoprávnost češtiny a němčiny v úřadech a na školách)
- liberální požadavky (svoboda tisku, zrušení cenzury, svoboda shromažďování)
- sociální požadavky (zrušení roboty, zlepšení postavení dělníků)
Byl ustanoven Národní výbor, který měl vypracovat petici pro císaře. Od sociálních požadavků ustoupili. Odpovědí císaře byl tzv. „Kabinetní list“, ve kterém císař sliboval nápravu. Lid byl ale zklamán => radikalizují se lidové síly (hlavně na venkově), vznikají národní gardy (studentské legie).
Významným směrem byla také liberální buržoazie (Fr. Palacký, F. L. Rieger, K. H. Borovský). Základem byl austroslavismus.
Alfred kníže Windischgrätz (11. 5. 1787 – 21. 3. 1862), český šlechtic během revolučního roku přišel o manželku
V červnu 1848 se konal Slovanský sjezd. Ten měl být protiváhou Frankufrtského sněmu. Účastnili se ho rakouští Slované, Poláci a Rusové. Jednali o vztazích mezi Slovany a mezi Slovany a Němci. Jednoznačně odmítli připojení k Německé říši. 12. června 1848 se konala sbratřovací mše na Koňském trhu; účastníci šli Celetnou ulicí (tam bylo vojenské velitelství, i gen. Windischgrätz (ten vyvolával napětí svými provokacemi – vojenskými přehlídkami)). V Celetné došlo ke srážce s vojáky generála Windischgrätze a k vypuknutí Pražského červnového povstání (12. – 18. 6. 1848). „Svatodušní bouře“. Probíhalo formou boje na barikádách ve Starém Městě. Centrem vzbouřenců bylo Klementinum => hlavními účastníky byli studenti a mladí dělníci. Venkov se snažil pomoci, ale do Prahy se nedostal (brány vojensky obsazeny). Projevila se také nejednota (liberálové měli strach z Windischgrätze, nesouhlasili s povstáním, chtěli vyjednávat; v povstání viděli neštěstí, protože zabránilo dalšímu vyjednávání). 16. června byla Praha bombardována a Windischgrätz vyzval ke kapitulaci do 48 hodin (18. června se tak stalo). Padlo asi 43 povstalců. Byl vyhlášen stav obležení, docházelo k zatýkání a k věznění bez soudů, vojska dohlížela nad vším. V Čechách byla poražena revoluce jako první.